Pak přišel porod a po něm dvouhodinový bonding, kdy mi mé první miminko ihned položili na hrudník. Mžouralo mi do očí, u toho si neustále cucalo pěstičku, mlaskalo a pak…začalo hledat bradavku! Přisávání na porodním boxu nám ale moc nešlo. A nebylo divu. Nic jsem o tom nevěděla, bradavky téměř ploché. Když za námi přišla dětská sestřička a pomohla nám, tak se zadařilo, ale sama jsem to nezvládla. Takže na boxu jsme se sice snažili a za pomoci sestřičky se syn několikrát přisál, ale to hlavní se odehrálo v mé hlavě. Zpětně to neumím moc vysvětlit, ale když to shrnu, něco mi tam přecvaklo a já prostě věděla, že kojit rozhodně moc chci! Zažily jste ten pocit taky??

Během pobytu v porodnici jsem za pomocí sestřiček zvládala malého přiložit, ale bolelo to jako čert. Ne, bolelo to víc jak porod! Bez nadsázky. Ale se slzami, co mi pokaždé tekly po tvářích (a to si troufám tvrdit, že mám práh bolesti vcelku nízko), jsem to každé 2-3 h zkoušela zas a znovu, aby malý aspoň trošku přibral a mohli jsme jít třetí den domů. Moc tedy nepřibíral, ale ani nezhubnul, tak nás pustili. Dostala jsem nějaké rady - prsa větrat, hodně pít, kojit co 3 h a taky jsem dostala kartičku s kontaktem na laktační ambulanci. Kdyby něco... A jelo se domů!

Když měla prsa větrat, zůstala jsem po sprše jen v kalhotkách, natáhla se na gauč, miminko spinkalo vedle v hnízdečku, prostě idylka. Když jsem se zvedla, najednou kap, kap, kap – všude mlíko! Prsa se mi začala nalévat, ale dost drsným způsobem. Do večera byla tvrdá jako kámen a to, co jsme se s malým za ty tři dny v porodnici jakžtakž naučili, bylo k ničemu. První noc doma tedy vypadala tak, že se synovi nepodařilo k tak tvrdému prsu vůbec přisát, takže plakal hlady, já brečela bolestí a zoufalstvím a slzy v očích měl už i muž. Ráno v sedm hodin jsme už stepovali u laktační ambulance.

S kloboučkem se malý doma už dokázal pěkně chytit, ale musel párkrát potáhnout, než mu mlíčko kloboučkem doteklo do pusinky. A to se mu vůbec nelíbilo. Takže každé přisávání byl boj, pláč, nervy. Vychytala jsem to tak, že jsem si vždy trošku mlíčka odsála ruční odsávačkou, natáhla do stříkačky, před kojením stříkla do špičky kloboučku, aby měl mladý pán mlíčko hned a nevztekal se a takto jsme bojovali dál. Když ale asi po páté za den tuhle moji „dřinu“ zmařil ten malý křikloun tím, že klobouček s mlíčkem srazil máchajícíma rukama a celý to muselo začít znova, už jsem regulérně brečela.

Druhá věc byla ta, že i když jsme přes den s každým přisáváním bojovali, v noci jsme měli krásně spací miminko. Kdo by řekl, že to bylo taky špatně. Protože jsem tehdy neměla potřebné informace a nevěděla, že pro tvorbu mlíčka je noční kojení moc důležité, nechtěla jsem ho budit a myslela si, že spinká proto, že mu to prostě stačí přes den.

Uplynulo šestinedělí a my měli najednou doma neustále uplakané miminko. Na prohlídce jsme zjistili, že málo přibírá a bylo mi doporučeno přikrmovat. Ale to jsem nechtěla. Když už jsme s tím kojením tak zápasili, chtěla jsem si ho prostě vybojovat, a ne začínat s umělým mlékem.

Takže jsem se opět objednala do laktační poradny a od té doby tam byla pečená vařená. K boji s kloboučky začalo noční kojení plus odsávání – abych nemusela malého moc budit, ještě jsem měla 2x za noc natažený budík na odsávání, abych stimulovala prsa k navýšení tvorby mlíčka. Dvakrát týdně jsme pak jezdili na převážení a kontrolu do laktační poradny. Bylo to náročné, v podstatě jsem asi 2 měsíce nedělala nic jiného, než měla malého u prsu, odsávala nebo spala a rozhodně by to nešlo bez velké podpory manžela. Byla jsem psychicky úplně v háji, malý často plakal a já se přiznávám, že když se mi ho podařilo uspat a on se po hodině s pláčem zase vzbudil, bylo mi úplně na zvracení z představy, že ho musím dát zase k prsu a bude se to za chvíli opakovat znovu a znovu a znovu.

Já, když se pro něco rozhodnu a něco chci, udělám pro to naprosto vše. Když jsem viděla, že moje prsa to mlíčko tvořit umí, malý byl savec a fakt se snažil sát o sto šest, řekla jsem, že kojit budu stůj co stůj. Někdy je to na škodu, tady to přineslo ovoce. Trvalo to, ale mlíčko se zase navýšilo, a dokonce se nám postupně asi po 4 měsících podařilo odbourat i kloboučky (ale to byl teda taky boj a litry prolitých slz mých i synových). Jiná situace by asi byla, kdyby malý nechtěl sát, nebo prsa na stimulaci špatně reagovala.

Cesta k našemu pohodovému kojení by vydala na slušnou knížku, takže to už raději shrnu. Bylo to náročné, jak psychicky, tak fyzicky. Byla jsem vyčerpaná, k smrti unavená, nervózní a nešťastná, ale odhodlaná to nevzdat. A povedlo se nám to! I když mě kojení první tři měsíce bolelo opravdu strašným způsobem, malý byl na prsu skoro pořád, pak úbytek mlíčka, noční odsávání…podařilo se nám tohle všechno překonat a kojení jsme si začali oba dva užívat. Mě přestalo bolet, malý si uměl mlíčko v pohodě vytáhnout a krásně se u prsa uměl uklidnit a hlavně usnout. Ve výsledku jsme kojili do samoodstavu ve třech letech 😊. Znám ale i spoustu maminek, kterým se to i přes velkou snahu nepovedlo, což vůbec nevadí!

S druhým těhotenstvím jsem už věděla, co od toho očekávat, měla milion potřebných a nenahraditelných informací, ale i tak to nebylo z počátku úplně růžové. Než jsme našli ideální polohu a způsob přisávání, měla jsem bradavky do krve a kojení mě bolelo snad víc než poprvé. Ale během prvního měsíce se to vše ustálilo a další problém už nebyl. Už jsem byla, troufám si říct, na vše připravená.

S laktační poradkyní, se kterou jsme v ambulanci i po telefonu strávili nespočet hodin, jsme v kontaktu dodnes. Když si brala dovolenou, dělala si ze mě srandu, že to tam klidně můžu vzít za ni. A já opravdu jednu chvíli vážně uvažovala o tom, že bych laktační poradkyni mohla dělat. 😊