Dušení u dětí a vypuzovací manévry
Jednou ze situací, se kterou se jako rodič můžeme reálně potkat v domácím prostředí a měli bychom ji umět neprodleně řešit, je dušení. Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak byste se v takové situaci zachovali? Přiznám se, že jakmile jsme zavedli příkrmy a začali malého dávat do jídelní židličky, měla jsem tuto situaci v duchu před očima téměř pokaždé.
Když dítěti zaskočí, nemůže dýchat nebo začne dokonce modrat, je třeba mu okamžitě uvolnit dýchací cesty.Malé děti se mohou dusit čímkoliv, co nepozorovaně strčí do pusinky, ale stejně tak i jídlem. Nejzásadnější je reagovat ihned a okamžitě začít s tzv. vypuzovacími manévry (pokud dítěti zaskočí přímo před námi, máme čas maximálně kolem 1 minuty, abychom začali jednat)!
Vypuzovací manévry
K uvolnění dýchacích cest se v zásadě používají dva jednoduché vypuzovací manévry:
- údery do zad mezi lopatky (tzv. Gordonův manévr)
- stlačování nadbřišku (tzv. Heimlichův manévr)
Co je důležité a je potřeba si zapamatovat – vypuzovací manévry se liší u dětí do 1 roku a nad 1 rok. U všech dětí se používají údery do zad, ale u dětí do 1 roku nemůžeme použít stlačování nadbřišku. Je to kvůli uložení jater – ty nejsou u dětí do 1 roku věku ještě chráněna hrudním košem a mohlo by dojít k jejich poškození. U takto malých dětí se místo toho provádí stlačování hrudníčku, které je stejné jako při resuscitaci (více v mém dalším článku "Resuscitace dětí" ).
Vhodnou polohu volíme podle velikosti dítěte.
-
Nejmenší děti – poloha na našem předloktí, kdy hlavička
směřuje dolů a bradičku držíme mezi palcem a ukazovákem. Poté provedeme vypuzovací manévr úderem hřbetu
ruky do zádiček na spojnici lopatek. Jelikož mám doma dva kluky, použila jsem k ukázce jedinou panenku,
kterou doma máme 😊, věřím, že pro ilustraci to stačí.
Údery jsou vedeny pod úhlem, ne shora dolů (v podstatě pod stejným úhlem, v jakém máme položené děťátko na předloktí). Provádí se 5 úderů, poté, pokud jídlo nebo předmět nevypadne, otočíme děťátko pouze na druhou ruku, tedy na zádička, zůstává nakloněné hlavou dolů a provedeme 5 stlačení hrudníčku (prsty). Údery do zad a stlačení hrudníku se střídá tak dlouho, dokud se nám nepodaří dýchací cesty zprůchodnit, nebo pokud dítě neupadne do bezvědomí – poté je potřeba zahájit neodkladnou resuscitaci.
-
Větší děti – posadíme se a položíme si je obličejem dolů na naše stehna,
nožičky vedou roztažené dozadu podél našeho těla (naše nohy podklesneme, aby byla hlavička níž). Dál už
je to stejné jako u nejmenších dětí.
- Děti, které chodí a dokáží se před nás postavit – pouze přidržujeme jednou rukou před hrudníčkem, aby nespadly, a v jejich mírném předklonu vedeme opět 5 úderů do zad na spojnici lopatek. Síla úderu je poměrně velká, ale věřím, že to nejlépe vyhodnotíte v dané situaci (i když pevně věřím, že ji nikdy nezažijete!). Hlavní rozdíl je v tom, že tyto děti už jsou starší než 1 rok a místo stlačování hrudníku se u nich provádí stlačování nadbřišku – Heimlichův manévr. Jeho provedení spočívá v tom, že stojíme za dítětem, jednu ruku dáme v pěst a tu přiložíme na spodní hranu jeho hrudní kosti. Druhou rukou pěst zezadu obejmeme a provedeme 5 stlačení bříška. Údery do zad a stlačení bříška opakujeme do vypuzení překážky dýchacích cest, nebo do bezvědomí dítěte.
Já jsem si polohu na mých stehnech a s přidržováním před sebou zkoušela se svým pětiletým synem (114 cm) a určitě bych ještě volila polohu na stehnech. V podstatě bych ji volila do té doby, kdy se na stehna dítě/jeho trup, vejde. Není nad to si tyto věci zkusit v klidu a v případě nutnosti být připraven.
Kdy použít vypuzovací manévry?
Pokud dítěti zaskočí, nebo něco vdechne a kašle, kašel vždy podporujeme, jde o přirozený obranný mechanismus. Pokud nekašle, sípe, rudne…situace bývá vážná a ihned! začneme s vypuzovacími manévry.
Pokud se překážku dýchacích cest nepodaří vypudit a dítě upadne do bezvědomí, zahajuje se resuscitace. Ta se u dětí, na rozdíl od dospělých, zahajuje vždy pěti vdechy a zde je krásně vidět, proč to tak je. U dětí je totiž nejčastěji důvodem k resuscitaci právě dušení/zástava dechu. Navíc je možné, že se nám při prvních umělých vdeších podaří překážku „zafouknout“ níže do dýchacích cest a alespoň jedna plíce se uvolní k dýchání.
Shrnutí
Pokud vás podobné situace děsí stejně jako mě nebo už máte nějakou takovou hrozivou zkušenost dokonce za sebou, budu moc ráda, když se s námi o své zážitky či myšlenky podělíte. Já osobně považuji připravenost na takovéto situace za zásadní. A ač jsem v rámci své práce i studia absolvovala spoustu školení první pomoci, po narození prvního syna jsme s manželem navštívili ještě kurz první pomoci zaměřený speciálně na děti u paní doktorky Knězkové a můžu jej jen a jen doporučit. Protože kdo je připraven, není překvapen!